Duhovky, němé peníze, tlusťoch: Počátky českého mincovnictví byly krušné

Prvním národem, který na našem území užíval mince, byli Keltové. Napodobovali zlaté platidlo makedonských panovníků, kterému se říkalo statéry.

Keltské mince se jmenují stejně, možná jste tento název ale nikdy neslyšeli. Vžilo se pro ně totiž lidovější pojmenování: duhovky. Tak jim říkali lidé, kteří staré keltské peníze většinou nalézali na polích. Měli za to, že mince vyvěrají ze země v místě, kde se jí dotkla duha, protože je nejčastěji objevili po prudkém dešti, když se mokrý kov zatřpytil v prvních slunečních paprscích.

Nepřehlédněte: Investice do zlata, nad zlato aneb Zlaté spoření Ćeské mincovny

Zlato na duhovky Keltům poskytly naše řeky, které, bohužel už velmi dávno, bývaly zlatonosné. Ne nadarmo se oblasti jihočeské Otavy říká Kalifornie starověku. Tamní vytěžené písky připomínají americké zlaté horečky. Keltové byli ale na dlouho poslední, kdo se mincování na území dnešní České republiky věnoval. Naše země se na dlouho dostaly pod sféru vlivu římské mincovní politiky a na další „vlastní“ peníz jsme si museli počkat několik dlouhých století.

Lidé nekvalitní mince lámali a museli je na tržištích vážit

Tou zmíněnou mincí byl denár. Kníže Boleslav I. zvaný Ukrutný sice pravděpodobně chladnokrevně zavraždil svého bratra Václava, ale českou zemi dovedl k prosperitě. A to i díky rozhodnutí začít stříbrné denáry, používané po celé Evropě, razit i u nás. Do té doby se tu podle historických pramenů platilo jakýmisi šátečky, což vzhledem k faktu, že naše země leží v srdci Evropy a křížily se zde prakticky všechny velké obchodní cesty, nebylo pro nás moc výhodné.

Na líci nejstarších českých denárů byste našli obrázek kříže a nápis, který nenechává nikoho na pochybách, že jde právě o Boleslavovo platidlo: BOLEZLAVS DUX. Rub zdobily názvy míst, kde peníze vznikly. Na prvních byla Praha, pak se přidávaly další mincovny. Nakonec je ale všechny nahradila jména světců a patronů.

Problém ale je, že se časem začala ryzost výrobků českých mincoven rapidně snižovat, což samozřejmě způsobilo při obchodování nemalé problémy. Jako náhradu silně znehodnocených denárů od 13. století lidé často používali brakteáty, jednostranné tenké mince, které trochu připomínaly knoflík.

Zavedl je Přemysl Otakar I. Původně měly průměr okolo 4 centimetry, časem se ale zmenšily až na 28 milimetrů. Říkalo se jim němé mince, protože na nich chyběla jména panovníků. Podobný osud jako denáry potkal ale brzy i je – ztrácely na ryzosti. Výsledkem bylo, že si je lidé nepočítali, ale vážili, a různě je olamovali, aby dosáhli požadované hodnoty.

Pořádné stříbro – pořádný peníz

Trápení lidí s nevyzpytatelnou kvalitou denárů i brakteátů ukončila až mincovní reforma Václava II. Panovník, který si návrh reformy nechal zpracovat u italských bankéřů a právníků, nechal od roku 1300 razit slavný Pražský groš.

Mince, jejíž jméno je odvozené z latinského výrazu Denarius Grossus, „tlustý denár“, byla také ze stříbra. S váhou a ryzostí „tlusťocha“ se ale denáry srovnávat rozhodně nemohly. Však se také vzácný kov používaný na výrobu groše těžil v bohatých stříbrných ložiskách Kutné Hory, které tehdy čerstvě objevili. Líc groše zdobila česká královská koruna. Po obvodu se psalo jméno panovníka a text „z Boží milosti král Český“, samozřejmě v latině. Na rubu jste mohli najít obrázek českého heraldického lva.

Podoba mince se kupodivu nikdy výrazně nezměnila. Sám Václav II. velmi toužil po tom, aby groše zůstaly „stálé a věčné“. A chvíli to vypadalo, že se mu přání splní, protože těžké stříbrné mince si bez problémů našly cestu i za hranice českých zemí. I jejich váha a ryzost ale přesto začaly po čase kolísat, až se dostaly na téměř poloviční hodnotu ryzosti, než byla ta původní. Prokletí českých peněz tak pokračovalo dál. Navíc přišly další problémy, jako třeba husitské války, a také tlak mezinárodního trhu na měnu ze zlata, nebo alespoň na zlato dobře navázanou a s neměnnou kvalitou.

Lucemburkové na tuto poptávku reagovali svými zlatými florény a později, za vlády Karla IV., zlatými dukáty. Ale pak, v první polovině 16. století, spatřila světlo světa další mince z českého stříbra. A ta nakonec vešla do dějin, podmanila si Evropu a dala název měně, která dodnes hýbe světem. Byl to náš legendární tolar.