Historie

Rozpad Československa

Až do roku 1992 razila velkou většinu našich mincí Státní mincovna v Kremnici – do roku 1918 poslední mincovna Uherského království a od roku 1918 jediná mincovna Československé republiky. Toto její postavení bylo přerušeno jen třikrát. Nejprve to bylo za protektorátu Čechy a Morava, kdy českomoravské mince razila v provizorních podmínkách firma Vichr a spol. (dnes Kovona) v Lysé nad Labem. V roce 1953 zadalo ministerstvo financí tajnou přípravu a výrobu mincí pro peněžní reformu do Sovětského svazu a československé mince vyrazila v Petropavlovské pevnosti Leningradská mincovna. Naposledy se z kapacitních důvodů část potřeby dvoukorun a pětikorun vyráběla v britské Královské mincovně v Llantrisantu v roce 1991.

Rozpad československého státu znamenal i rozdělení společné měny a vznik nových peněžních jednotek a s nimi nových bankovek a mincí. Česko-slovenská měnová rozluka byla provedena 8. února 1993. Projevila se okolkováním bankovek tří nejvyšších nominálních hodnot, zatímco bankovky nižších hodnot a mince zůstaly v platnosti i nadále. Jedním z hlavních úkolů centrální banky se pak stalo zajištění výtvarné a technické přípravy, výroby a vydání nových definitivních platidel – bankovek a mincí České republiky.

České mince navázaly na technickou a výtvarnou přípravu československých mincí, které měly v časech federace nahradit výtvarně nejednotné a ideově i technicky zastaralé obíhající mince z 50. až 80. let. V lednu 1992 proběhly soutěže na výtvarné návrhy nových československých mincí s nominálními hodnotami 10, 20 a 50 haléřů, které měly být v následujícím roce vydány do oběhu. Použití těchto návrhů pro české mince si samozřejmě vyžádalo přepracování lícních stran a někteří autoři upravili i strany rubové. Autory byli Jiří Prádler (10 h), Jaroslav Bejvl (20 h) a Vladimír Oppl (50 h).

Vyšší nominální hodnoty českých mincí pak musely vznikat od úplného začátku. Pro nedostatek času a kvalifikovaných informací bylo v září 1992 osloveno šest autorů – Jarmila Truhlíková-Spěváková, Jaroslav Bejvl, Ladislav Kozák, Vladimír Oppl, Jiří Prádler a Josef Úprka –, aby vytvořili umělecké návrhy na korunovou minci, které pak měly být inspirací pro definování námětů ostatních nominálních hodnot.

Mezitím byla dopracována technická stránka nových mincí – tvary, průměry, tloušťky, hmotnosti, úprava hran a další parametry. Pro tři nejnižší hodnoty (10, 20 a 50 haléřů) byl zvolen hliník, pro tři střední hodnoty (1, 2 a 5 Kč) ocel pokovená niklem a pro tři nejvyšší hodnoty ocel pokovená mědí (10 Kč), mosazí (20 Kč) a kombinací mědi a mosazi (50 Kč). Dvoukoruna byla konstruována jako jedenáctihran, dvacetikoruna jako třináctihran a padesátikoruna je mincí bimetalovou, tvořenou barevně a částečně i materiálově odlišným mezikružím a středem.

Jako nejlepší vyhodnotila komise expertů návrh Jarmily Truhlíkové-Spěvákové, z něhož pak po několika úpravách vznikla korunová mince. Současně došla komise k závěru, že nebyl nalezen žádný nový jednotící prvek pro lícní strany všech nominálních hodnot, a doporučila, aby se ústředním motivem líce všech mincí stal heraldický český lev. Předložené návrhy na korunovou minci tak skutečně částečně posloužily jako námětová inspirace pro vyšší hodnoty, které na základě přímého zadání vypracovali Jarmila Truhlíková-Spěváková (2 Kč), Jiří Harcuba (5 Kč), Ladislav Kozák (10 a 50 Kč) a Vladimír Oppl (20 Kč).

Hledá se mincovna

Souběžně s tvorbou výtvarných návrhů probíhalo hledání mincoven, které by vyrobily nové české mince v požadovaném náběhovém objemu kolem 700 milionů kusů. Pro srovnání – současná roční výroba českých oběžných mincí činí v dlouhodobém průměru kolem 100 milionů kusů. Vzhledem ke ztrátě tuzemské mincovny po zániku Československa a k přerušení kontinuity českého mincovnictví zrušením mincovny v Praze v roce 1857 nebylo pochyb, že ražba alespoň první a rozhodující části nákladu ročníku 1993 bude muset být provedena v zahraničí.

V říjnu 1992 proto banka vypsala poptávku po ražbě českých oběžných mincí, na niž reagovalo 21 mincoven. Očekával se i určitý zájem tuzemských soukromých podniků z oblasti kovovýroby se strojovou a logistickou základnou, kvalifikovanými odborníky a zkušenostmi s technologií lisování. Státní banka neměla v úmyslu iniciovat ani podporovat případné budování tuzemské mincovny v podobě státního podniku nebo své organizační složky. Podobný zájem některých organizací a měst byl proto odmítnut.

Hlavním kritériem při výběru dodavatele byla ekonomická výhodnost, tedy nabídnutá výrobní cena při splnění kvality a dodržení termínů dodávek, na nichž závisela obměna oběživa. V těchto kritériích nejlépe vyhověly německá mincovna v Hamburku (u hodnot 10, 20 a 50 h a 10, 20 a 50 Kč) a kanadská mincovna ve Winnipegu (u hodnot 1, 2 a 5 Kč), které pak vyrobily a dodaly větší část mincí ročníku 1993 a menší část mincí ročníků 1994 a 1995.

První česká mince, padesátikoruna, byla vyražena v mincovně v Hamburku 13. ledna 1993 v 9:00 hodin. Sériová výroba byla zahájena 8. února 1993, první kamion s mincemi přijel do Prahy 10. března 1993 a 7. dubna 1993 byla tato první česká mince uvedena do peněžního oběhu.

Poptávku na výrobu českých mincí obeslaly i dva české podniky, které nabídly zajištění části dodávek (hliníkových mincí) bez cizích investic. Na základě cenové výhodnosti a vypracování komplexního projektu ražebny mincí se o vybudování tuzemské mincovny dále jednalo s akciovou společností Bižuterie v Jablonci nad Nisou.

Jablonecká Bižuterie

Ražba mincí v Jablonci nad Nisou byla nápadem dlouholetého pedagoga a ředitele zdejší střední uměleckoprůmyslové školy (a později i vyšší odborné školy) Jiřího Dostála. Jeho vizi pak v podniku Bižuterie realizoval zejména Jan Vízek, v letech 1993–2010 fakticky (i když v různě měněných pozicích) obchodní ředitel mincovny.

Na podzim roku 1992 se uskutečnila první setkání představitelů Bižuterie s centrální bankou (tehdy ještě federálním ústředím Státní banky československé) a jednání o způsobech financování výstavby a vybavení mincovny. První zahraniční cesty – směřující do vídeňské mincovny, ke společnosti Deutsche Nickel ve Schwerte, do hamburské mincovny, berlínské mincovny a k jejich subdodavatelům – se pak staly základem zajištění dodávek strojů, dalších technologií, střížků a razidel a zdrojem zkušeností. V průběhu ledna až května 1993 byly provedeny potřebné stavební práce a jablonecká ražebna byla postupně vybavena nezbytným základním zařízením v čele se dvěma rychloběžnými lisy typu Gräbener MPU 156.

Úspěch celé přípravy ražby mincí v Bižuterii byl výsledkem šťastné souhry kolektivu zainteresovaných pracovníků, mezi nimiž sehráli vedle Jana Vízka naprosto zásadní roli Josef Pazour, od roku 1993 fakticky (v různě nazvaných pozicích) hlavní technolog mincovny, a také Miroslav Vítek, v letech 1993–2015 fakticky (v různě nazvaných funkcích) výrobní ředitel mincovny.

Zkušební provoz byl v Jablonci nad Nisou zahájen 23. června 1993 a o den později schválila Česká národní banka vzorové odražky prvních ražených haléřových mincí. Provoz byl slavnostně otevřen 1. července 1993. Vybudování provozu ražebny mincí však bylo teprve začátkem cesty jablonecké mincovny ke zvládnutí všech výrobních požadavků České národní banky, později i zahraničních emitentů a dalších veřejných a soukromých zadavatelů, a nakonec i vlastního, stále širšího a ambicióznějšího, emisního programu.

V roce 1994 přestal být jablonecký provoz pouhou ražebnou a stal se skutečnou mincovnou. Byl vybaven automatickým redukčním strojem Bema, lisem na rozmnožování ražebních nástrojů Sack & Kiesselbach a zařízením na povrchovou úpravu razidel. Potřebě těchto prací odpovídalo i doplnění odpovídajícím personálem, zejména kovorytci. Ostatně velké rytecké zázemí bylo jedním z důvodů, který mluvil pro vybudování mincovny právě v Bižuterii. Prvními rytci mincovny byli Ivan Eyman a Jaroslav Hrách a v 90. letech se jejich počet rozrostl až na šest. Pozdější pořízení produktivnějšího bezdotykového redukčního stroje Impala umožnilo počet rytců opět snížit i při zvýšení počtu emisí a rychlosti jejich vzniku.

Během roku 1994 už jablonecká mincovna zvládala celý výrobní proces – zpracování modelů, redukování, rytecké úpravy, rozmnožování razidel a ražbu. To souběžně s vybavením ražebního sálu lisem na ražbu mincí z drahých kovů umožnilo přenést do Jablonce i ražbu mincí pamětních. První čtyři české stříbrné pamětní mince byly vyrobeny ve Vídni, Llantrisantu a Kremnici. Pátou – s motivem ochrany a tvorby životního prostředí v běžné (standard) i špičkové (proof) kvalitě – vyrobila v závěru roku 1994 jablonecká mincovna. Krátce poté následovala výroba první české zlaté mince Koruna česká.

Česká mincovna

V roce 1996 byl název divize České mincovny vtělen do názvu celého podniku – Bižuterie Česká mincovna. Akciová společnost shodou okolností právě od roku 1996 vyrábí všechny české oběžné i pamětní mince. Své postavení však nezískává automaticky a o mincovní zakázky se musí opakovaně ucházet ve výběrových řízeních tuzemských i zahraničních zadavatelů.

Po roce 2000 se situace společnosti pomalu, ale nezadržitelně zhoršovala. Zatímco mincovní výroba vzkvétala, bižuterní výroba se dostávala do hluboké krize, zejména následkem silné konkurence z jihovýchodní Asie. Podnik však této situaci dlouho úspěšně čelil a v roce 2003 oslavil za účasti významných představitelů Evropské unie a evropských mincoven 10. výročí své mincovní výroby. V podniku pak došlo k opakovaným organizačním změnám včetně změn názvu společnosti – nejprve na Ornela a posléze na Jablonex Group. Krize vyvrcholila ukončením bižuterní výroby a prodejem mincovny novému majiteli. Společnost Monetica obnovila tolik potřebné investice do výrobního zařízení pocházejícího převážně z roku 1993. Zejména byl komplexně modernizován jeden rychloběžný lis Gräbener a také došlo k obměně kalicího zařízení a balicí linky.

V současné době jsou v peněžním oběhu České republiky téměř 2 miliardy kusů oběžných mincí. I s již neplatnými a úředně zničenými mincemi jich Česká mincovna od roku 1993 do současnosti vyrobila přes 3 miliardy kusů. Současně vyrazila téměř 2,5 milionu kusů stříbrných mincí a přes 400 tisíc kusů mincí zlatých. Mnohem důležitější než kvantita je však kvalita vyráběných mincí, v níž Česká mincovna dlouhodobě udržuje velmi vysoký standard.

Skutečnou zatěžkávací zkouškou pro všechny profese v mincovně se stalo množství mincovních i medailových emisí v jubilejních letech 2018 a 2019, tak významných pro českou státnost a naši měnu. Vrcholem těchto prací byla nepochybně vysokohmotnostní zlatá mince s nominální hodnotou 100 000 000 Kč o průměru 535 mm a hmotnosti 130 kg, kterou vyrobila Česká mincovna v kooperaci se dvěma zahraničními partnery, a stala se tak jednou z nemnoha světových mincoven, které měly příležitost se zabývat podobným gigantickým projektem.

Česká mincovna však nemůže usnout na vavřínech. Čekají ji obměna lisu na rozmnožování ražebních nástrojů, modernizace dalšího přípravného a výrobního zařízení a pravděpodobně i vybudování linky na povrchovou úpravu střížků před ražbou. A každý nezávislý návštěvník by České mincovně určitě popřál důstojnější působiště – v nové, ideálně vlastní budově, samozřejmě v Jablonci nad Nisou, tedy ve městě, které má tak velkou tradici kovovýroby i dostatek zkušených a erudovaných odborníků. To vše bude hlavním úkolem představitelů České mincovny do příštích let.

JUDr. Jaroslav Moravec, Ph.D., hlavní metodik ochrany platidel v České národní bance

2018