Lenka Nebeská, DiS.

12. 6. 2020

 

Povězte nám o svém dětství. Tušila jste, že se budete věnovat umění?

Celým dětstvím mě provázela záliba ve čtení knih a výtvarném umění. Velice ráda jsem něco vyráběla a kreslila. Motala jsem se i kolem vazby knih. Babička byla knihařka a hodně mé zájmy podporovala. Stále jsem měla k dispozici zbytky různých materiálů, které jsem používala ke zhmotnění své fantazie. To byly činnosti, které mě nejvíce bavily a při nichž jsem se cítila spokojeně. Milovala jsem přírodu a trávila jsem v ní dost času. Nebyla jsem tak úplně dítě s mnoha kamarády, byla jsem spíše samotář. Můj děda udržoval v rodině názor o „pravé úloze a postavení ženy ve společnosti“. Myslím, že právě to mě dost ovlivnilo. Už jako dítě jsem byla svéhlavá a zcela jsem odmítala společenské vzorce. Od základní školy mě strašlivě děsila představa stereotypu.

Jak se stalo, že jste si vybrala právě medailérství?

Medailérská profese si mě vlastně zvolila sama. Po střední škole – obor umělecký keramik – jsem chtěla dál studovat, ale na vybranou školu se mi nepodařilo dostat. Na konci léta po maturitě, kdy jsem stále netušila, co budu dělat, přišel zcela nečekaný dopis z jablonecké vyšší odborné školy. V něm byla nabídka zúčastnit se talentových zkoušek konaných následující týden. Měla jsem tak velmi krátkou dobu, abych se rozhodla a zjistila, co vlastně obor „Ražená medaile a mince“ obsahuje. Neměla jsem co ztratit, takže rozhodnutí nebylo moc těžké. Časem jsem se od jednoho ze svých profesorů dozvěděla, že kontakt na mě získali ze školy, kde jsem se neúspěšně snažila o přijetí. Oproti ostatním spolužákům, kteří byli rytci kovu, jsem se musela doučit práci s novým materiálem a osvojit si základy ryteckého řemesla. Přeci jen jako keramik jsem do té doby pracovala především s hlínou a sádrou. Dodnes jsem svým profesorům vděčná za důvěru, kterou do mě vložili, když mě přijali. Otevřeli mi tak zcela nový svět. Už během studia jsem měla příležitost pracovat na návrzích mincí a medailí pro Českou mincovnu i Českou národní banku, kde jsem soutěžila s renomovanými sochaři. Modelovala a kreslila jsem doslova od rána do večera. Pokud se kariéra počítá od první realizované zakázky, tak se této profesi věnuji od nástupu do školy roku 2005.

Co máte na své práci nejraději?

Tato práce není nikdy stejná. Je to vždy nová výzva, na kterou se těším. Znamená pro mě především svobodu – možnost tvořit, realizovat svou fantazii, učit se a hrát si. Mám moc ráda i samotný proces – kresbu, modelování, rytí do sádry.

A co je na medailérství naopak nejtěžší?

Někdy jsou to termíny – třeba když se objeví téma, se kterým bych si chtěla mnohem více pohrát. A někdy jsou tím nejtěžším témata – když mě dané téma neosloví a nepřijde mi zajímavé, jde to ztěžka.

Jaké jsou vaše koníčky? Jak relaxujete?

Mými koníčky jsou především má profese a pak knihy a starožitnosti, které ráda renovuji. S partnerem, se kterým jsem již sedmnáct let, žijeme na okraji Prahy, ve Zbraslavi. Ráda pečuji o naši malou zahrádku a spoustu času mi zaberou naše zvířata – pes, kočka, morče a had. Relaxace je něco, co se snažím naučit. Paradoxně mám v poslední době pocit, že nejvíce relaxuji při práci na zahradě a stavbě domu, který svépomocí budujeme. Jsem sice fyzicky unavená, ale hlava si ohromně odpočine.

Jak vás vnímají vaši mužští kolegové?

Pevně věřím, že mě ostatní medailéři – muži – posuzují podle mých schopností. Musím uznat, že se sem tam setkávám s názory, které rozlišují „mužské a ženské umění“, ale ve společnosti medailérů se mi to nestalo. V mém neprofesním okolí však mívám pocit, že se na ženu, která se živí výtvarnou činností, sochařstvím či keramikou, nahlíží s jistou ironií. Jako na jakousi „tvořilku“, která jen vyplňuje svůj volný čas, a ne jako na plnohodnotného odborníka.

Pochlubte se svými úspěchy.

Velkým úspěchem pro mě bylo vítězství v soutěži na návrh stříbrné pamětní mince pro Českou národní banku. Tématem bylo výročí režiséra Karla Zemana – autora filmů, které jsem měla jako dítě opravdu moc ráda. Za úspěch považuji i účast na světových přehlídkách medailí, kde má moje práce tu čest být vystavena po boku renomovaných medailérů a reprezentovat české medailérství. Úspěchem je i každá mince a medaile, která opustí brány Mincovny a stane se součástí něčí sbírky. V současné době mě zaměstnává především práce na sérii dvanácti mincí věnovaných památkám UNESCO. Cyklus je unikátní, jelikož mince jsou vyraženy z platiny. Pro mě je to nová zkušenost, protože ražba do platiny vyžaduje ještě nižší reliéf, než je obvyklé u stříbrných či zlatých mincí.

Chtěla jste někdy se svou prací seknout?

Když je člověk na volné noze, někdy je těžké se uživit – obzvláště profesí sochař-medailér. Proto dělám i jiné práce. Mám keramickou dílnu, dělám lektora keramiky, příležitostně spolupracuji s restaurátory kachlových kamen a vyrábím repliky kachlů, restauruji keramické a sádrové plastiky a tak dále. Samozřejmě už mě mnohokrát napadla myšlenka se vším seknout, ale to se týkalo prací s výjimkou medailérství. Medailérství bych neopustila. Neudělám nic, co by mi znemožnilo naplno se věnovat medailérské tvorbě.

Jak vidíte svou budoucnost?

Přála bych si mít stále dostatek medailérských příležitostí a pevně doufám, že se své profesi budu moci věnovat celý život. I na medailérství útočí optimalizace práce a trochu se bojím, že nás jednou nahradí počítačoví grafici a stroje. A pak medailéři, kteří ještě návrhy kreslí tužkou a modely připravují ručně, budou něco jako muzejní exponát s popiskou „tak se to dělalo dříve“.

 

2019

Česká mincovna
Loading...